Kolektivní odpovědnost

Všichni jsme individua a máme svůj svět. Co mám rád a nemám rád, žebříčrk hodnot, preference a chutě. V podstatě tomuto můžu říkat Ego – soubor zkušeností a prožitků, které formují moje chování. Každý z nás si prošel nějakým dětstvím a primární skupinou – rodinou, která Ego formuje.

Jedinec roste a dostává se do sekundárních skupin, kde si může uchovávat svoji individualitu a svobodně ji opustit či znova do ní vsoupit. Přátelé, kolegové, kamarádi…

Zároveň vidím jak v současnosti mezi lidmi je hlad po kvalitní primární skupině. Překročit mononukleární rodinu, rozpomenout se na kmenové soužití, ve kterém jsme jako druh žili statisíce let oproti mononukléarní rodině, která byla trendem posledních 70? let a předtím několik století široká rodina.

V užovkách míříme na kvality primární skupinu. Skupina je živý organismus. Lébí se mi přirovnání s organismem protože jde komplexní vyjádření života. A skupina a organismus má své vlastní Ego. Pro skupinu mohou být jiné hodnoty než pro jednotlivce. Například osobně si rád zapalím cćigaretu zároveň konsenzuální vize skupiny je jít cestou ke zdraví a osvobození od kouření. Nebo například osobně mám rád máslo v kontrastu vize skupiny je posouvat se k veganskému způsobu stravy.

Takto se nám vynořují nesoulady jedince vs skupina a zde bych rád rozkryl jak s tím pracujeme.

Na jedné straně vidím JANGovou cestu nastavení pravidel. To je způsob který se velmi používal a myslím, že je validní ale v současnosti přivedl celou společnost do nerovnováhy a odvádí od osobní odpovědnosti.

Na druhé straně je JINový způsob, kterému chci říkat kolektivní odpovědnost a více ho rozkrýt co tím myslím a jak tento koncept je nový a učíme se ho používat.

Jak prakticky se vstáhnout ke kolektivní odpovědnosti v komunitě? Představ te si, že si připravuji jídlo, ingredience jsou sdílené a mohu v daném momentu použít všechny datle, protože na ně mám chuť. Zároveň se, ale mohu podívat, co říká kolektivní odpovědnost, nacítit si co říká srdce celku a zda tam není JINá zpráva. A podle toho se rozhodnout. Třeba někdo v komunitě chce připravit dort pro ostatní a vlastně tyto datle jsou již ve vizi někoho jiného, který tvoří pro větší celek a nakonec zde může být sklizeň nejen pro mne ale pro větší celek. Dívat se na své rozhodnutí z pozice většího proudu, většího celku, většího ega.

Doplním, že v odpovědnost pro mne je být jasný v odpovědi. Jasný znamená ve své pravdě. Buď je to přijato kolektivem čí skrz kolektivní reflexi se můžeme posunout v pravý úhel pohledu pro skupinu.

„A co to znamená ten komunitní byt?“

Stále jsem nepřišla na to, jak odpovědět stručně tak, abych vystihla podstatu našeho domova. Každý den je jiný, každá noc je jiná, mozaika okamžiků, lidí, událostí, emocí, vzletů, pádů. Vlastně pádů ani ne. Spíš letů nahoru i dolů. Tak ráda bych to všem, kteří se mě na to ptají, řekla v celé šíři a v celé hloubce. Ukázala, kolik mi tohle naše užovčí hnízdo dává.

Na první pohled a „prakticky“ je to takové bližší spolubydlení. Řešíme společně finance, jídlo, úklid, praní… Což když se dobře vykomunikuje, tak je to super. Občas se řeší vlasy ve vaně a neumytá moka konvička a občas se neřeší nic a vše se děje samo. Je super přijít domů a zjistit, že je připravené vynikající jídlo. Je super přijít do koupelny a zjistit, že prádlo už je vyprané a poskládané. A taky je super vzít smeták a zamést celý byt nebo umýt záchod. Vlastně mě baví jak přijímat, tak dávat. A společně se dívat na to, jestli to máme všichni vybalancované.

Za tím vším jde ale vlastně o něco jiného, a to je to, co se tak špatně uchopuje a popisuje. Když se o to pokouším, mám pocit, že to sklouzává do utopistických klišé. Tak jsem sama zvědavá, co z toho vznikne tentokrát.

Je to absolutní přijetí, které tady cítím. Tady se před nikým neschovám, vidíme se ve svých silných i slabých chvílích. A v každé chvíli jsem přijímána, objímána, milována. Je to pocit bezpečí. Vím, že když přijde jakýkoliv problém, jakákoliv bolest, bude prostor k tomu, abych byla vyslyšena a podpořena. A díky tomu v Užovkách zažívám to, že se přestávám bát negativních emocí a bolesti. Je to euforie, kterou zažívám při společné tvorbě. Když společně míříme jedním směrem a dostaneme se do flow, to je jízda.

Občas se toho v Užovkách děje tolik, že na konci dne mám pocit, jako kdyby proběhl celý týden. Každý den přináší nějaké učení. Každým dnem se zlepšuju v komunikaci, protože ta je podle mě základem všech zdravých vztahů a o vztahy tu pečujeme. Je osvobozující upustit od kompromisů a hledat a nacházet takovou cestu, ve které je nám všem dobře.

Kůň je můj zenový učitel.

Jakub: S Renatou jsem zažil silný příběh, který chci sdílet. Mé setkání se stádem koní. Z malého statku s půl tuctem koníků v partnerství. Paradise české pahorkatiny. Ale tento příběh je z míst, kde vnitřní svět střetává se světem vnějším. Kde přicházejí na povrch vzorce skrytých světů. A také svět, kde se pohybuji v novém a neznámém… například nové úkoly: přivést koně, nasadit mu ohlávku, propojit se zvířetem. Půl metráku svobodné síly připravené sloužit. Tak jo, jdu na to; moment teď, jasnost v záměru a v pravdě ke svým emocím. A odpověď od koně je okamžité zrcadlo: “Nene kamaráde podívej se na sebe, teď nejdu. Háhá todle není ZEN,” vidím jako jednu z možných odpovědí a momentů.

Renata: Koně jako učitelé… učitelé autentických emocí, imaginace a upřímné komunikace.

Zu:“Hoď mu tam ten obrázek“
Ren:“Jak jako obrázek?“
Zu:“No aby se rozcválal, představ si jak cválá“
Ren se pozastaví a přinese pozornost dovnitř, zklidní svoje gesta pobídek, dechu, koncentrace k záměru a…
Zu:“Přesně, už cválá! A s výdechem ho zastavíš.“

Jakub: Ano, a takový příběh chci sdílet s vámi formou události, kterou organizujeme s Renatou a Zuzkou z https://koneprirozene.webnode.cz/. Víkend (2.10 – 4.10.) naplněný intenzivní cestou s koňmi, pravdivostí k sobě, zenem, hudbou u ohně a sebereflexí.